Normalizace na pražské Filozofické fakultě (1968-1989)

Anotace

Profesor František Černý, první polistopadový děkan FF UK, se ve svých
vzpomínkách vrací k dvacetiletí tzv. normalizace (1969–1989), jednomu
z nejrozpornějších období v dějinách Univerzity Karlovy. Se značnou
otevřeností vysvětluje, co se z tak významné společenskovědní instituce
stalo – z rozhodnutí normalizátorů muselo odejít téměř sto padesát
odborníků. Ačkoli se autor netěšil přízni režimu, kupodivu směl v ovzduší
čistek na fakultě setrvat. Připomíná tedy osudy těch, kteří byli přinuceni
fakultu opustit, těch, kteří mohli – všelijak omezováni – na fakultě zůstat
a především si všímá prorežimně ochotných či shora dosazovaných lidí.
Osud katedry, vědního oboru i fakulty se tak nedílně propojuje s osobními
kontroverzemi a konflikty. Černého zpětný pohled se zrychluje i
zpomaluje, zastavuje i přeskakuje, a pojednané uzlové body vypovídají
též o tom, co zůstalo nevyřčeno. Přitom se nejedná o náhodně subjektivní
útržky, z nichž by nebylo možné sestavit ucelený obraz doby. Tomu brání
jak autorova erudice, historické vědomí i zřetelná snaha o pochopení
toho, co se tehdy vlastně stalo. Černého vzpomínání se uzavírá těsně po
Listopadu 1989, kdy se filozofická fakulta začala zbavovat nedůstojných
normalizačních – a samozřejmě i starších – reliktů a deformací.
Autor zveřejňuje své vzpomínky jako poctu kolegyním a kolegům, kteří
byli z fakulty vyhozeni, i jako výstrahu pro budoucnost.