(...) V jedné recenzi jsem se dočetl, že Hůlová nechala svou komunistickou hrdinku v hořkém a krvavém finále zvítězit. Ale kdeže: ta asexuální bytost jen nepochopila, že prohrála. Takových nedorozumění však bude víc. Na záložce chybí obvyklý návod k použití, který by čtenáře upozornil, že nejenže nebude číst realistický příběh a že jde o černou sci-fi, ale že je to taky pankáčsky divoká groteska. Petře Hůlové prý chybí "časový odstup pro hlubší promýšlení témat". Nechybí. To jen recenzent postrádá nadhled a zřejmě i smysl pro humor. Přitom už od Umělohmotného třípokoje (2006) se o Petře Hůlové může vědět, že je schopná té nejbrutálnější ironie. Teď vypráví příběh o nedávné minulosti a ze současnosti, sype do něj saze, ani trochu nesladí, a ještě si ze všeho dělá blázny. Strážci občanského dobra jsou právě proto dobrou knihou. Odkrývají, co většinou jen tušíme. Že jen náhodou všechno kolem nás i v nás ve skutečnosti nesměřuje ke stejným koncům. Že máme docela kliku, že tady nenávist ještě nevybuchla.

Utlá knížka mladé spisovatelky, nositelky řady cen za předchozí romány Paměť mojí babičce, Umělohmotný třípokoj či Stanice Tajga, přes svou nenápadnost připomíná rozbušku. V mnohém je tím, na co veřejnost čeká celých dvacet porevolučních let - otevřenou výpovědí o české socialistické minulosti a kapitalistické přítomnosti, o šedých osmdesátých a divokých devadesátých letech. (...) Monologický proud slov vypravěčky připomíná nářek či litanii, vede zdánlivě odnikud nikam, přitom v něm lze vysledovat vnitřní strukturu a dramatický oblouk. Hůlové mistrovství už v předchozích knihách bylo právě v tom, jak suverénně odhalovala čtenářům neznámé světy a zprostředkovávala pomocí svébytného jazyka jejich atmosféru - zde jde ještě dále, protože neznámé světy objevuje i v těch důvěrně známých, které pamatuje většina z nás. Deziluzivní pohled hrdinky jistě zastupuje stejně zahořklý pohled mnoha Čechů, oné části národa, která nostalgicky vzpomíná na éru Gustáva Husáka a volí dnes levici v naději, že se staré dobré časy vrátí.