(...) V literární závěti Vdovy z Eastwicku (2008), jež nyní vyšla v českém překladu, proto s odstupem čtvrtstoletí znovu povolal své tři povětrnice z románu Čarodějky z Eastwicku na inspekci městečka, kde je lidem vidět do talíře, do postele i do žaludku. (...) Alexandra, Jane a Sukie si nakonec místo polehávání s nevhodnými milenci přičarovaly nové manžele, odjely s nimi za hranice všedních dnů a přišly o ně v důsledku stáří, jehož magie zajímá autora víc než čaromocné večírky. Když se však po odložení smuteční černě trojice odhodlá na léto pronajmout Darrylovo osiřelé sídlo a sesumírovat ztráty, podřimuje už Eastwick v jiném časoprostoru málem jako parodie na sebe sama. (...) V tom spočívá síla Johna Updika jako starého muže. Amerika v něm ztratila nejen Dickense své doby, který znal její městečka a průměrného občana v nich - statistický konstrukt náramně přínosný pro spisovatele, pro něhož se stává nejzajímavějším literárním typem právě proto, že toho pod kůží tolik skrývá -, ale i lyrika opěvujícího místo kdesi hluboko v nás, kde patříme jen sami sobě.

Trojice hrdinek z knihy Johna Updikea Čarodějky z Eastwicku se vracejí na scénu. Čtenář se s nimi opět setkává ve fiktivním městečku, kde dříve prováděly své nekalé reje. (...) Na stará kolena se totiž všechny vracejí do Eastwicku, který, stejně jako ony, mezitím pozbyl lesku. Příběh se prolíná s množstvím reminiscencí a vyznívá temněji než první díl. Vdovy místy až melancholicky vzpomínají na minulost, především na svého démonického milence Darryla van Horna. Náboj je však nahrazen rozvleklým bilancováním či křečovitou snahou o nápravu vztahů s již stárnoucími potomky. Autor se proto spíše než na americký úpadek soustředí na základní hodnoty americké společnosti. Tři nezávislé čarodějky poznaly lásku a nyní žijí v neustálém tušení smrti, které ještě nechtějí podlehnout.