Hora duše

(...) Nenacházíme zde však politickou kritiku, kniha reflektuje postoj moderního člověka k taoistickým tradicím, oslavuje bohaté dědictví říše středu, vypráví a zpívá příběhy. Na základě dvou hlavních dějových linií, iniciační cesty mladého intelektuála a příběhu horského lesníka, proplétá magický realismus s deníkovými záznamy a filozofickými úvahami. K nim se přidávají stovky dalších osudů obyvatel labyrintu světa. Je příznačné, že spouštěčem této cesty do hlubin Číňanovy duše je náhodný rozhovor ve vlaku, při němž se "já" dozví o existenci Hory duše a vydá se ji hledat. (...) Formální modernismus románu je mu však především manifestem svobody, který se příčí programům s jasným cílem, a hrdina na poslední stránce s klidným svědomím dochází k závěru, že nic nechápe. Dosáhnout cíle totiž nemusí být nic obdivuhodného.

(...) Do osudů překladatele, dramatika, prozaika a výtvarníka Gao Xingjinga (narozeného 1940) dramaticky proniklo politické dění v Číně let osmdesátých, které z něho učinilo svým způsobem společenského vyděděnce. Právě tehdy začal psát svoji Horu duše, kterou mohl ovšem vydat až ve Francii, v níž získal v druhé polovině devadesátých let azyl a občanství. Kniha mu vynesla v roce 2000 Nobelovu cenu za literaturu. Ale to, co Gao na jejích stránkách popisuje, není jen nedobrovolný útěk do anonymity čínské periferie, jímž reaguje na své společenské vytěsnění, ani trochu panická reakce na krutou lékařskou diagnózu, která se nakonec ukáže být nesprávná. Je to také stav úniku, po kterém vlastně podvědomě toužil. Vydává se na cestu po zapadákovech, po horských městečkách a vesnicích, v nichž se to od dob dávných dynastií "asi moc nezměnilo", do přírody, pod širé nebe, do ticha.

(...) Na první pohled proto jeho dílo působí jako mistrný a barvitý románový cestopis, v němž ožívá stará Čína tradic, zvyků, kultu předků, ale i různých démonů, draků či svůdných horských přízraků, třeba Paní Šarlatový květ. Navíc plná poetických názvů jako Údolí broskvových květů, Průsmyk nebeské brány, Stráň dosedávajícího fénixe. Sotva však dočteme první kapitolu, zpočátku přímočaré a jako bílý nefrit hladké čtení se promění v rozpukanou pompejskou mozaiku. K její ucelené podobě je nutné prostupovat různými vrstvami zaznamenaného času, pocitů, událostí, myšlenek, doprovázených tu více či méně, ale stále přítomným strachem ze samoty a ze smrti. Je však třeba sbírat i její roztroušené a zdánlivě nedůležité střípky, jakými jsou děje, které nikam nevedou, anebo postavy autorem opuštěné v dramatické situaci uprostřed zrádné bažiny či bloudící horskou mlhou. Do mozaiky příběhů, snů a úvah, utkané z galaxie slov, totiž zapadá vše.