(...) Vyústění celého případu vede k dosti překvapivému a možná i trochu úsměvnému závěru v intencích komediálního sloganu "padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina". Na druhou stranu však nejde o detektivku v pravém smyslu slova, ale o odhalení starých křivd, nahlédnutí do stinných zákoutí zraněné kultury. A to se Mikaeli Niemimu daří dokonale: od drobných až strohých zápisků děje a nejrůznějších exkurzí do dávné minulosti místa a jeho protagonistů až po snové a melancholické pocity, které naplňují vnitřní svět krásné policistky Terezy i jejího přítele Esaise. A postupně také získáváme výstižný náhled na to, jaké je to žít v pustině a navíc mít za mateřštinu jazyk, o který nikdo nestojí. Poutavý příběh se nakonec uzavírá takřka symbolicky: policistka Tereza vraha zlého starce nevypátrá, odhaluje ho však autor - a ponechává ho bez trestu. Závěrem se tak Niemiho kniha dá nahlédnout i skrze místní zkušenost: jako letité a stále aktuální drama identity romské komunity v Česku.