(...) Nizozemský historik Johan Huizinga seznámil čtenáře ve dvaadvaceti kapitolách s barvitým obrazem dohasínající epochy středověku na území Burgundska, severní Francie, Nizozemí, s částečnými přesahy do střední Evropy. Tedy do oblastí, ve kterých jen zvolna docházelo k nástupu nového myšlenkového a kulturního směru - renesanci. Autor tak činí kompaktní formou, obsahující veškerá témata, která se týkala života lidí všech společenských vrstev. Je zde pojednáno o světské i duchovní oblasti, estetice, rytířské kultuře, symbolice, moci obrazu a slova. Velký prostor je věnován tématu pojetí společnosti i zbožnosti a postavení církve v tehdejších mocenských strukturách. Autor se věnuje rozboru mnoha uměleckých děl, které, pokud přežily válečné události, jsou dodnes významnými solitéry ve sbírkách knihoven, muzeí, galerií i církevních objektů. Nejsou zde opomenuta témata kultu lásky, ani majestátu smrti, tedy dvěma pilířům, na nichž spočíval smysl veškerého konání středověkého člověka. (...) Nejsou dobré a špatné knihy, jsou jen dobří a špatní historikové a Johan Huizinga byl autor, který svým stylem dokáže i dnešního čtenáře zaujmout a inspirovat.

(...)Huizingovo rané dílo je tolik přesvědčivá kniha právě díky svým literárním kvalitám a citlivému souznění obsahu a formy. Podzim středověku je úžasná, epochální kniha a je moc dobře, že jsme se jí konečně dočkali v českém překladu.

(...)Celé historikovo dílo představuje osobitou reakci na klasické politické dějepisectví, jak ho rozvíjel a k vrcholu dovedl zejména německý pozitivismus 19. století. (...)Nová a podmanivá je především Huizingova metoda, která činí z Podzimu středověku dílo na pomezí vědecké rozpravy a krásné literatury.

(...) V jednotlivých kapitolách se seznámíme s rytířskými sny o hrdinství, s dvorskou stylizací lásky, s představami o smrti, s různými projevy zbožnosti a náboženské fantazie, s estetickým cítěním středověku i se starostmi a radostmi běžných dní.

(...) Kniha Podzim středověku z roku 1919 je nejen odborným (byť dnes v mnoha jednotlivostech překonaným) kulturně historickým dílem a nejen čtivou, až strhující literaturou (beznadějní stylističtí suchopárové označují díla podobného typu JEN za beletrii, odmítajíce uznat, že jsou DOKONCE TAKÉ beletrií). Je i vytvořením zázemí pro dílo syntetizující, jež přišlo v roce 1935 pod názvem Ve stínech zítřka.