(...) Z jejich konverzace vznikl poutavý text. Neexistuje v něm tabu, není otázky, která by nebyla zodpovězena. "Mohl jsem se ptát na cokoli," říká k tomu Pavelka, který se s Pekárkovou zná od 90. let, kdy byl redaktorem její knihy Sloni v soumraku. Sedli si prý lidsky a je to znát. Kniha působí autenticky, tak jak se na výtečný rozhovor sluší. Čtenář záhy nabude dojmu, že s nimi sedí u jednoho stolu a popíjí čtvrté kafe. Žádné slovo není kvůli předsudkům hozeno pod stůl, na povrch naopak vyplouvají krásná přirovnání a metafory. Pavelka si s Pekárkovou povídají o všem možném - o její pubertě, o tatínkovi, který byl agentem StB, o životě v zahraničí, o taxikaření v New Yorku, o zkušenostech s africkou rodinou, o jejích láskách a neláskách, o toleranci k jiné barvě kůže i odlišné sexuální orientaci, o víře, o smrti její maminky, o rozhodnutí se matkou nestát