(...) Povídky jsou pozoruhodné po jazykové a stylistické stránce. Ty nejlepší z nich charakterizuje promyšlená stylizace, pokaždé v trochu jiném hávu: jednou připomínají lidové vyprávění či tradiční polskou gavendu, jindy využívají prvků typických pro grotesku či absurdní drama (řada prozaických textů Lidie Amejko je vystavěna na principu dialogu). Autorčina záliba v intertextualitě se projevuje mimo jiné řadou odkazů na nejrůznější religiózní, mytologické a kulturní tradice. (...) Přes všechny intertextuální odkazy je povídkářka Lidia Amejko svá. Jejím obrazům, hluboce zakořeněným v každodenní realitě, smysl často záměrně uniká, ale svérázné pinožení bizarních postaviček kdesi na pomezí groteskně laděné filosofické reflexe a prosté touhy vyprávět nám může být mnohdy bližší, než si myslíme.