Viktor Kolář, fotograf-chodec, svůj objektiv spojil zejména s Ostravou, průmyslem přidušeným městem bez půvabu, ale s výjimečným charismatem, které není pro každého. Úspěšná symbióza Ostravy a jejího rodáka dala vzniknout řadě tematických knih. Tou poslední je publikace jednoduše nazvaná Ostrava, kterou Kolář sděluje svou zprávu o městě se zvláštní pachutí (lidského) konce, s rázovitými, od sazí života ušmudlanými figurkami. Pro jedny peklo, pro jiné ráj. (...) V knize pochybuje, zda je vůbec fotograf: "Mívám silné pocity, že jím nejsem, a přijde mi, že jsem ty fotografie ani nedělal já." Přitom není jen tvůrce považovaný za nejvýznamnějšího městského fotografa. Je rovněž poutavý vypravěč, citlivý malíř a básník všedního dne…

(...) Kolář různě uspořádanými monografiemi opakuje, že právě Ostrava, místo jeho osobního zasvěcení do tajů života, je mu stálou výzvou. Nevztahuje se ale výhradně k Ostravanům. Znázorňuje odvrácenou tvář moderní civilizace, která se nedá dost dobře popsat a odkrývat ji lze v pouhých náznacích. (...) Fotograf Viktor Kolář nesleduje výlučné ostravské problémy. Upozorňuje na úpadek průmyslových oblastí, odhaluje rub civilizačních stereotypů a strádání ducha. Část nákladu jedné z jeho dřívějších knih nechal ostravský magistrát před lety zničit, jeho novou monografii však Ostrava již hrdě dotuje.

(...) Jde o monografii rozsahem a formátem dosud největší, takzvaně reprezentativní. Její obrazová část poskytuje zatím nejdůkladnější zprávu o Kolářově ostravském určení, o tomto vztahu lásky a ne snad přímo nenávisti, ale určitě jakési posmutnělé udivenosti či někdy možná imírné zlosti vůči této lokalitě. Ve spolupráci s o dvě generace mladším kurátorem a teoretikem Tomášem Pospěchem vsadil do kolekce i snímky časem ještě neprověřené, exponované v posledních letech a dosud knižně neotištěné. Kompozici celku můžeme označit za nenásilně chronologickou, slévají se v ní do jednoho pružného vizuálního a významového organismu princip námětové a motivické příbuznosti vedle sebe položených fotek a princip toku času, který s různými dílčími přeskoky plyne od šedesátých let až do současnosti.

(...) Soukromí. Osobní rytmus. Budování vlastní identity, neustálý boj o obnovení vlastních vnitřních zdrojů, opravdovost, niternost, úcta k těm, které fotografuje, to jsou zřejmě některé z těch nesnadno popsatelných mechanismů, díky kterým vznikají Kolářovy fascinující fotografie. Něco je tu profese, neboť „řemeslo nesmí chřadnout“, něco vyladění, které dovoluje nechat se zcela pohltit tou šťastnou vteřinou, kdy se cvaknutím spoušti fotografie prostě uděje. A těch třicet let práce nepřekryla rutina. (...) Nefotografoval „svoje lidi“ a prostředí jako reportér hledající téma. Ne, on zaznamenával důvěrně známé stěny svého domova. Do kterého se ovšem navrátil. A snad kvůli rokům svobody v Kanadě získal potřebný odstup a svou Ostravu poprvé doopravdy uviděl. To, co bylo pro domorodce obyčejné, pro něj mělo znepokojivou krásu. A tu vidí dodnes a dokáže ji ve svých fotografiích předat.