Vrač

(...) Vyprávění Miťky Guseva je skutečným ruským veletokem, strhává do sebe vše, co se v jeho blízkosti kdy pohnulo. Rychle nabírá obrátky, tu se líně vleče, tu strhává a běsní, nikdy však neukolébá. Bez jakékoli chronologické či jiné posloupnosti či skladby tu defilují příběhy nejrůznějších lidí, s nimiž se hrdina ve svém životě setkal, osudy příbuzných i jeho vlastní příběh. (...) Vrač je poutavý a skvěle napsaný román, který lze číst i jako svérázný esej o situaci svobodomyslného člověka žijícího v autoritativním režimu. Neobsahuje žádný "návod", sám vypravěč ostatně není schopen svou situaci řešit, každopádně však nese jednoznačné etické poselství: nezradit sám sebe. Nebýt součástí stáda, které musí "pod tlakem okolností žrát tohle hovno z tohohle koryta v téhle temné noci".

(...) Vrač vtahuje do světa slova, umění. Toto prostředí by mělo člověka nějak přirozeně povznášet, jak ale Gusev několikrát trpce konstatuje, umění proměněné v lež a blábol se stává jedním z nejúčinnějších nástrojů moci, která v Rusku ovládala a nadále se snaží silně ovlivňovat lidské osudy. (...) Gusev přitom ve svém dlouhém monologu žádné řešení nenabízí. Nepřímo však svým osudem svědčí o tom, co lze podniknout v situaci, kdy je mravní i morální integrita člověka ohrožena – prostě se necpat za každou cenu na výsluní, v tomto případě divadelní prkna, ale umět odejít. Opustit sebelepší, byť milovanou práci, kde hrozí, že oproti svým názorům a přesvědčení bude nucen lhát. To se raději stát třeba metařem. I tohle přímo nevyřčené svědectví a Ryšavého vynikající stylistika, suverénní práce s jazykem a bohatá slovní zásoba dělají z Vrače pozoruhodný román, který umocňuje i závěrečná pointa, kdy čtenář uvyklý na hlavního vypravěče náhle přece jen zaslechne jiný hlas. Svůj vlastní smích.