Igelitkové pivo

Představa za souslovím „igelitkové pivo“ vyvolává úsměv a zároveň jakousi nejistotu, co že se tím pivem v igelitu ve skutečnosti myslí. Dá se snad ve Finsku něco takového koupit? Bylo by nasnadě konstatovat, že to zjistíte po přečtení, ale to bych se z toho vykroutila příliš lehce.

Románová prvotina Mikko Rimminena Igelitkové pivo je dalším z mnoha románů jednoho dne, kterým ve světové literatuře vévodí Odysseus Jamese Joyce. Finský román nás zavede do parků, stánků s občerstvením a zapadlých hospod helsinské čtvrti Kallio, kde u kafe a cigarety filosofuje trojice nepříliš majetných, schopných a pilných antihrdinů.

(...) Přes prozaickou formu se však básník v Rimminenovi nezapře. Jazyk vypravěče je na rozdíl od úsporných dialogů nesmírně bohatý a až barokně košatý a překladatel Vladimír Piskoř se s tímto kontrastem výborně popasoval. Autor je také skvělý pozorovatel: líčení pouličního ruchu je živé a plné všelikých pachů a puchů, smradů a odérů, byť co do barev velmi šedé. Ona čtvrť Kallio (česky "skála") bývala čtvrtí dělnickou, něco mezi pražským Žižkovem a Karlínem, a žádnou velkou barevností tudíž neoplývá. I život hrdinů je ve své monotónnosti značně zašedlý. Přes jistou neutěšenost však z románu vystupuje alespoň jedno pozitivní téma – dokud má člověk přátele, kteří ho podrží za všech okolností, stojí život přece jen za to a nakonec ani tak děsně nevadí, že to byl " dlouhej a těžkej den a že v životě nedostanou ani trochu tý lásky a že i to málo, čím by se ta hlodavá potřeba lásky dala nahradit, tedy pivo, taky už dochází".