(...) Kniha přináší vzácné a komplexní svědectví o tom, jak Václav Klaus během své kariéry vylučoval odlišnosti právě ve jménu iluzorní standardnosti, a jak naopak všechno stahoval do centra, v němž alespoň ze začátku stál on sám. Začalo to stranickou standardizací Občanského fóra, kterou Jiří Pehe ještě považuje za pozitivní, protože se s Václavem Klausem shodne v tom, že základem demokratického společenství musí být stranický systém. A vše pak vyvrcholilo obviněním, že všemožné aktivistické snahy - ekologické, humanitární a jiné - představují nové podoby komunismu. Václav Klaus - ukazuje Jiří Pehe - se nikdy nesmířil s tím, že už neexistuje jediné přehledné a organizační centrum, a proto ho ve svém myšlení neustále a tvrdohlavě supluje, doufaje nejspíš, že ho nalezne někde uvnitř sebe. To je také důvod, proč Klausovy proslovy a činy vypadají někdy tak absurdně - jsou totiž výsledkem srážky vzpurné reality a nenaplněné, romanticky sebestředné touhy po pevném řádu světa.