Na omak je to krásná kapesní knížka, uvnitř příjemný destilát z Arnošta Lustiga. Skoro se zdá, že těch sto šedesát stran rozhovoru novináře Karla Hvíždaly s Lustigem vydá za autorovy předchozí - životopis i knižní interview. Povedl se i název Tachles, Lustig. Překlad z židovské hantýrky: Lustigu, k věci. (...) Hvížďala se jako zkušený zpovědník (rozhovory s Václavem Havlem či Karolem Sidonem) nebojí Lustiga zastavit či ho zaskočit protiargumentem Ferdinanda Peroutky. Zasvěceně a občas i nepříjemně se ptá, třeba na zmíněnou přepisovací obsesi či fascinaci penězi a drahými jídly, kterou Lustig přesvědčivě vysvětluje svou zkušeností z koncentráku. "To nejhroznější, co jsem poznal, není strach o život. Mladý člověk nevěří, že ho zabijou, dokud ho nezabijou. Ale vyhladovění věří," říká Lustig, kterému se občas ve spontánním proudu řeči podaří nádherný obraz. Třeba když popisuje, jak v transportu z Mauthausenu hledal svou maminku, domněle mrtvou.