Báseň v próze? Poetická próza? Hymnický proud? Litanie? Širokodechá esej? Nehledejme druhové a žánrové signum; nic podobného není. Magmatickou vyvřelinu Menclovu neobsáhne žádné paradigma. Četba jeho textu se podobá hypnóze a mimozkušenostní plavbě v bezbřehosti. Je vetkána do díla jako závěť a písemnost celoživotní. Čtenář tu osudovou jedinečnost cítí a vstřebává odlišně od četby méně ponorné. Je zaplavený monotonií, která vede k meditaci, jitřený nevídanou imaginací, zasahovaný autorovými střelnými modlitbami úvah, v jejichž záblescích odhalí tvar a důvod tvorby.

Menclova kniha nese podtitul román, románu se však může podobat jen svým rozsahem. Neobsahuje postavy, nesleduje žádný souvislý děj, má sice svého vypravěče, ale o jeho totožnosti a úmyslech se můžeme pouze dohadovat. Četba této knihy vyvolává podobné fyzické vjemy jako neustále se pohybující paluba uhýbající pod nohama. Číst je možné jen pomalu, po dávkách; druhou možností je nechat se četbou zahltit k zalknutí.