Po otřesech

Anotace

Roku 1995 postihla Japonsko dvojí katastrofa: v lednu zemětřesení v Kóbe a o dva měsíce později sarinový útok v tokijském metru. Povídky tohoto souboru se odehrávají právě v čase mezi těmito událostmi. Setkáme se s mladou dívkou, která se zakoukala do staršího muže, máme tu bohatou podnikatelku cestující po Thajsku, kde je konfrontována s láskou i smrtí, čteme o obřím Žabákovi, který se pokouší zachránit město. I zde využívá Haruki Murakami stejná témata jako ve svých slavných románech.

Ukázka z textu

Jošija se probudil do nejhorší možné kocoviny vůbec. Napnul všechny síly, aby otevřel oči, ale povedlo se mu to jen napůl. Levé víčko ho neposlouchalo. Měl pocit, že se mu přes noc hlava proměnila v jeden veliký bolavý zub. Ze zanícených dásní prosakoval špinavý hnis, který mu pomalu zevnitř rozežíral mozek. Pokud to nechá tak, ještě se mu v hlavě všechno rozteče a zmizí. Měl ale zároveň dojem, že jestli k tomu má dojít, už s tím stejně nic nenadělá. Byl by se rád ještě trochu prospal, kdyby to bylo možné. Sám ale dobře věděl, že už neusne. Na to mu bylo trochu moc špatně.
Loupl pohledem po hodinách u postele, ty tam ale kdovíproč nebyly. Nebyly prostě tam, kde měly být. A brýle jakbysmet. Zřejmě je někam odhodil, aniž věděl, co vlastně dělá. Nebylo by to rozhodně poprvé.
Napadlo ho, že by už měl vstávat, ale sotva se na posteli trochu nadzvedl, zatmělo se mu před očima a hned se zas skácel obličejem do polštáře. Do sousedství zrovna vjelo auto prodejce sušáků na prádlo. Vaše staré sušáky vám rádi vyměníme za nové. Cena sušáků je stále tatáž jako před dvaceti lety, tvrdil hlas z amplionu. Fádní, donekonečna protahovaný hlas muže ve středních letech. Stačilo ho jen zaslechnout, aby se s člověkem všechno zatočilo jako při mořské nemoci.