Bledý oheň

(...) Ale i románu Bledý oheň, jejž Nabokov napsal na konci 50. let hned po Lolitě a Pninovi, čímž uzavřel své vrcholné desetiletí, patří jeden primát: stal se jeho nejinterpretovanějším románem vůbec, románem, který vzbudil nelíčené nadšení literárních kritiků i nadšený odpor novinových recenzentů, románem, o kterém dodnes nikdo tak docela neví, jak to s ním Nabokov vlastně myslel. (...) Bledý oheň nelze interpretovat ve třech větách; koneckonců ani Lolita není zdaleka pouze o nymfičce a jejím svůdci. Podobně Bledý oheň je taková dětská hra na schovávanou pro dospělé. Vytříbeným jazykem vypráví o jazyce, kterým modelujeme nejen své životy jako Shade ve své básni, ale i životy druhých jako Kinbote v jejím komentáři, a dokonce celé fiktivní země typu Zembla. Je to román o osudu, jediném, který každý má, a o tom, jak snadno jej strhne náhoda a mění tiskové chyby.

Anglicky napsaný román Bledý oheň věhlasného prozaika Vladimira Nabokova je vyšinutým komentářem k poémě, již po sobě zanechal zesnulý básník. Autorem komentáře je básníkův důvěrník. (...) S odstupem let je už vedlejší, zda text - a s ním i Vladimir Nabokov - přitakal pozdnímu modernismu a rozpracoval Jamese Joyce, nebo předjímá triky postmoderny. Podstatnější je, že tu spisovatel stejně jako ve své nejslavnější rusky psané knize Dar uctívá řád, díky němuž zázrak jménem román dává čtenáři návod k použití světa, posiluje jeho estetický požitek a přesvědčení, že žádný relativizující škarohlíd tomuto kouzlu neodzvoní umíráčkem. Ani kdyby to měl být partner z nejpovolanějších čili jeho interpret. (...) Prostřednictvím matných a matoucích odrazů upozorňuje, že exil je zoufalé bloudění v síni zrcadel, v nichž se vyobcovaní lehce ztratí, opominou podstatné a míří ke zkáze, v lepším případě do svěrací kazajky.