Jeho nejnovější sbírka se jmenuje příznačně Postkomunismus: záškrt. A co je na první pohled zřejmé: nejde tu o nic menšího než o hardcorové účtování s kulturně-politickými nežity dnešní společnosti. Je dobré i děsivé, že sbírka takto angažovaných textů se objevuje v roce, který Václav Bělohradský zděšeně nazývá chmurným rokem plíživého "autoritatismu". A Weiss svou útočně kazatelskou poezií míří přesně: přímo do chřtánu postkomunismu, komunismu a vůbec všech -ismů, které flagelantsky a nesmyslně lepíme na vlastní pošetilost a zmatky. Jako by nás snad rozmazaně tupecké ideologické nálepky měly vyjmout z odpovědnosti za stav věcí. (...) Weiss má zjevně vypsaný, divišovsky běsný, a přitom svébytný rukopis. A ač mu jde především o to, co psát, ví – jsa literárně poučen – i jak psát. Totiž jak psát, abychom tuhle poezii vnímali především jako výzvu k možná drásavému, častěji ale přece jen ironicky běsnému postoji a sebezpytu. A jako by měl neustále na paměti: estetika ať jde stranou, nemáme už na vybranou!