Nejen z rozsahu lze soudit, že románem Poslepu (2005) chtěl C. Magris říci něco velkého a důležitého.

Claudio Magris se zjevně rozhodl vytvořit portrét (či pomník?) evropské kultuře v její komplexnosti, a aby to bylo vůbec možné, musel opustit její pevninu a obrátit se k „sedmému kontinentu“ – moři. Moře umožňuje ztvárnit fascinaci a puzení evropských mužů, kteří již od mytických dob v dějinách vždy hleděli, směřovali a postupovali vpřed a dále, za další obzor.

Terstský prozaik Claudio Magris nechává v románu Poslepu vyprávět bývalého italského komunistu, který byl vězněn v koncentračním táboře Dachau i v jugoslávském trestném táboře. (...) Claudiu Magrisovi také v hlavě správně vězí maxima, že román nemá dávat odpovědi, nýbrž klást otázky, jichž je v Poslepu moře, a to doslova. Nic zde není pevné, nic není jisté, všechno visí ve vzduchu, vždyť vypravěčem je člověk ležící na psychiatrické klinice. Ale kolik má Salvatore Cippico identit? A která je ta pravá? A mluví to vlastně on? Totéž znejistění se týká i samotného lékařského poslání. Moderní román není oblíbený seriál, kde doktoři vždycky nakonec pomohou - stejně jako v krimi příbězích detektivové pokaždé najdou vraha a my můžeme jít spokojeně spát. Ano, Poslepu je stejně tak příběhem o krachu jednoho revolucionáře jako románem o ztrátě jistot. Je nemocný Salvatore Cippico, nebo tato doba? Nebo snad jen jeho ošetřující lékař?