Demlovy dopisy strhují. Strhují dnešního čtenáře svou prudkostí a patrně strhovaly i jejich adresáta Fencla. Ač byl mezi ním a Demlem rozdíl pouhého roku věku, je Fencl v pozici nezkušeného žáka či mladšího bratra; některé Demlovy listy se omezují jen na stručné rozkazy, co je nutné ihned udělat, jaké knihy objednat, jaké rozhodně nečíst…

(...) Oproti podobě vášnivého, otevřeného, prchlivého i naivního Demla, nasazeného pro věc i vehementně odmítajícího tu, která jde proti jeho přesvědčení, proti jeho víře, povaze či náladě, zde stojí nezřetelná, umírněná, leč zásadová postava Fenclova. Z jeho strany přátelský poměr – alespoň v tomto "papírovém tvaru" – vytrval. Oznamuje tiskové zmínky, recenze Demlových knih i v době, kdy Deml už byl zřejmě pohlcen jiným děním, jinou korespondencí. Tuto si oba v roce 1912 vrátili. (...) Konvolut nazvaný I tento list považujte za neúplný je tedy další příčkou k dosažení úplného vydání díla Jakuba Demla. Jde o privátní část jeho tvorby, ale právě z ní je zřejmé, že ji od tvorby určené veřejnosti neodděloval, na to byl literaturou příliš pohlcen. Především literatuře totiž podřizoval běžné vztahy i přátelství, vše, co konal a jak myslel. Nad ni mu přesahoval snad jen Bůh.