Nicolai Lilin, autor s banditskou minulostí, který zažil čečenskou válku, v románu Sibiřská výchova představuje svět, kde proti zákonnosti stojí pateticky uctívaná spravedlnost samozvaných lapků. Rozhodli se bohatým brát a chudým dávat.

(...) Až devótní pravoslaví se organicky spojuje s prvky sibiřských šamanských kultů, urkové život ctí, ale dokážou jím i opovrhovat. Ještě víc je čest – i zabíjet se musí jaksi zdvořile. Tělo, do nějž tatérova jehla šifrovaně vykreslila celý urkův život, je jeho "občanský průkaz" a vlastně ještě víc – svědectví, že žil dobře. Je to "kultura", v jejímž základu je obrovský rozpor – láska těchhle oddaných křesťanů je vskutku hodně selektivní. Zasažen primitivní silou atavismu, jenž z řádek Lilinovy knihy prýští, může ale jeden najednou vnímat ten svůj svět, v němž už pro prastará hnutí mysli a citu nezbylo místo, jako trochu rozbředlý. A tu "sibiřskou výchovu" jako děsivou a krvavou, ale pořád ještě výchovu.