Simon Wiesenthal

S. Wiesenthal byl mimořádná osobnost a byl by jí, i kdyby nebyl mediálně známý. Jako jeden z miliónů se dostal do spárů nepředstavitelného zla. A jako jeden z mála měl tu obrovskou vůli, ale i inteligenci a talent hledat jeho původce a vykonavatele. Nedělal to s krví podlitýma očima a touhou, aby na konci byla zase jen krev. Jak cynicky by na nás v zrcadle koukaly naše vlastní oči, kdyby po Osvětimi, Chelmnu a Babím Jaru nebyl nikdo, kdo by nevolal tak hlasitě jako to dělal Wiesenthal a samozřejmě spousta dalších. Cesta k jeho cílům nikdy nebyla - a ani nemohla být - jednoduchá. Zlo po Dni vítězství samozřejmě nevymizelo. Za celý svůj život musel zpracovat tisíce, možná desetitisíce dokumentů, stejně tak tisíce kontaktů, potkával se s lidmi obyčejnými i mocnými. Při tom nešlo nedělat chyby. Ani nepoužít tu a tam kontroverzní taktiku. Jeho biografové pak mohou dle libosti Wiesenthala buď nekriticky adorovat, nebo k němu "být zlý" ,jak to v úvodu své knihy sám zmínil a pak to v textu škaredě přehnal Guy Walters ve Stíhání válečných zločinců. Nebo se snažit o objektivní sdělení, jak se o to pokusil Tom Segev. Ze Segevova textu není patrná žádná zášť, jako je tomu u Waltersovy knihy. Na druhé straně se nerozpakuje poukázat na některé nepřesnosti Wiesentalových textů a zaspekulovat si o jeho někdy kontroverzní taktice. To ale přece Wiesenthala a jeho kredit nijak nesnižuje. Naopak polidšťuje. Pro mě, jako milovníka historie, je tato kniha lahůdkou. Člověk Wiesenthal mně z ní rozhodně "nevypadává" a mohu ji jen vřele doporučit. Dávám ji 4 hvězdičky proto, že já bych uvítal, kdyby byla ještě detailnější, byla vázána a mohla obsahovat více faksimilií dokumentů a bohatší fotografickou výbavu. (Ale to se nikdo nikdy všem nezavděčí).

Autor sám o sobě říká, že napsal nejvýznamnější biografii S. W., protože je založena na „průkazných faktech.“ Dodává, že mu snad všechny důležité zpravodajské služby světa otevřely archivy; agenti, rezidenti a šéfové speciálních služeb (včetně Mossadu) se mu svěřili jako u zpovědi, stejně jako kompletně celá W. rodina, přátelé, spolupracovníci, v š i c h n i . (!) Na více než 400 stranách opakuje v různých modifikacích: W. celý život lhal, manipuloval se sdělovacími prostředky, balamutil veřejnost. „Donkichotský romantik s tváří Jamese Bonda a rychle rostoucím egem,“ píše doslova, „se sklonem k fantazírování... „Navzdory mýtu, kterým se opředl, nikdy neorganizoval celosvětové pátrání, neboť pracoval skoro sám v malém bytečku, mezi obrovskými stohy starých novin a zažloutlých kartotéčních lístků.“ Akademik Wichterle mi jednou žertem řekl: „Nejlépe byste, pane redaktore, udělal toto: až umřu, zajeďte si ... do archivu, tam si sedněte a vymýšlejte si o mně pohádky, které si zveličujte, jak chcete!“ Historik Sagev to – bohužel – udělal přesně podle tohoto „návodu“. Počkal až bude pan Wiesenthal pět let po smrti a pak „stvořil“ jeho „biografii“. Myslím nicméně, že zde nejde „jen“ o Sagevovo cynické lhaní, nýbrž o cílevědomou a profesionální dezinformaci. PhDr. Jiří Mrva, Kroměříž.