Esejistická kniha Jeana Améryho Bez viny a bez trestu u nás sice poprvé vyšla už před více než deseti lety, patří ale k těm, k nimž je třeba se neustále vracet. (...) V předmluvě píše, že se chtěl nejprve pokusit o objektivní přístup, ale postupně zjistil, že "kde mělo být zcela vymýceno ,já', tam se ukázalo jako jediné použitelné východisko". Jeho eseje se tak pohybují na pomezí autobiografie a filozofických úvah a vedle knih Prima Leviho patří k tomu nejpodstatnějšímu, co bylo o holocaustu řečeno. Počínají promýšlením toho, nakolik v koncentračním táboře může přežívat prostor pro ducha a vědomí. Podle něj tu žádný takový prostor není, protože duch nemůže přežít ve zkoušce, v níž je člověk veden jako dobytek na porážku a všechno se redukuje na bytí v umírání.