Nové povídky

Pod stromečkem jsem sám sobě se zdviženou dlaní přísahal, že budu Svěrákovými příběhy šetřit, aby mi vydržely co nejdéle. Sliby chyby. Zatímco své první Povídky přirovnává k záhonu, z kterého vytrhává plevel, tedy odstraňuje nepravá slova, která dusí ta pravá, o Nových povídkách mluví Zdeněk Svěrák jako o jadérku, na které svými představami vrací chybějící šťavnatou dužinu. Ono je to vlastně totéž, jen pokaždé z jiné strany. A výsledek? Mám rád začátky jeho povídek. Vždy si mě totiž dokáže ulovit hned prvním odstavcem. Třeba ten pán, co se sprchuje oblečený a pak celý promočený vybíhá ven na ulici. Čtu, hltám a čekám na inteligentní rozuzlení tohoto zdánlivě stupidního příběhu. Jsem si jistý, že ta pointa přijde. Vždyť to píše Svěrák! V povídkách se střídá mnoho ingrediencí: Humor, hořkost, napětí, laskavost, smutek, radost, ... ve všemožných kombinacích a v nejrůznějším pořadí. Každá povídka, bez vyjímky, probudí ve čtenáři zvědavost. A to tak silnou, že dotyčného (obrazně) nezastaví ani poslední tečka. Před ní je totiž, zejména v Nových povídkách, umístěn nejsilnější okamžik. Stejně je tomu tak i v milostné povídce, kde se mladý muž vydává hledat dívku, kterou jen letmo zahlédl na zastávce v protijedoucí tramvaji. Najde? Pokud si myslíte, že se autor vzhledem k jeho věku drží ve svých tématech stařecky při zemi, jste na omylu! Na své si v povídkách Zdeňka Svěráka přijdou i milovníci "lechtivého" napětí, peprných slůvek, či provalené nevěry. Například v příběhu s názvem "Dvojí vidění", v kterém si pianista z jedné velmi známé kavárny plní svůj nevšední, pro někoho až zvrhlý, erotický sen. V jisté povídce nechybí krutý mord, ani následný pobyt v drsném žaláři. V jiné se dokonce objevuje postava Adolfa Hitlera se všemi jeho pobočníky. Já též nevěřil ... je to tak. A nakonec ... ono se řekne rozuzlení. Pointa. Zdeněk Svěrák do ní ovšem dokáže mistrovsky vmíchat humor a vtip, laskavé překvapení, nečekaný zvrat, nebo (nebojím se použít to slovo) literární šok. Teď přichází chvíle, kdy si nejsem jistý, zda "1+1 jsou dvě". Po vteřině pochopím. Jsou. Knihu si pomalu pokládám na hrudník, hlavu opírám o opěradlo svého starého čtecího křesla, zavírám oči, koutky mi cukají do úsměvu. Na Štěpána nebylo co číst.