I ve svých 69 letech zůstává Eugen Brikcius básníkem hravým (dětsky, pubertálně, intelektuálně, chvíli tak a chvíli onak), jazykově vynalézavým a (dů)vtipným, v důsledku zábavným – přinejmenším pro sebe. Ano, je to – názvem úvodní básně předposlední sbírky – stagnace v zenitu, a právě pro ten zenit (lepší už to nebude) autorem s potěšením vychutnávaná. Tradičně se tady rýmuje, někdy banálně (vrah – práh, netýká – dotýká, k večeři – od peří), jindy neotřele (Kurosawa – dal si páva, mansardě – uzarděn, onaká – honáka, na tuzéru – navzdor kléru, umíraje - samuraje). Tato rozmarná erotická poezie je zajisté inspirována ženou, jak bystře postřehl autor doslovu Radim Kopáč, avšak učinit z této inspirace oslí můstek mezi Spouštění s milou a Šiktancovým Nesmírem (2010) je vskutku nevídaná oslovina.