(...) Valentova kniha Scénologie (každodenního) chování pak prolnutí divadla do reality vlastně domýšlí, když se zabývá běžným chováním lidí, do něhož vstupuje, ať již uvědoměle či neuvědoměle, určitá stylizace do nějaké role či spíše rolí. Chceme, aby nás okolí vnímalo právě v té podobě, v jaké se právě prezentujeme, a věřilo, že je to naše skutečná podoba. (...) Autor podrobně popisuje, jak se tak vytváří něco, co není skutečné, byť je to za skutečnost vydáváno. A někdy s mimořádnou věrohodností. Domýšlí, že člověk se může ocitnout ve vícenásobné (sebe)hře: může předvádět, jak se tvářil někdo úplně jiný, když chtěl vyvolat dojem, že je někým úplně jiným. Autor se ovšem vyhýbá suché teorii, své výklady oživuje konkrétními příklady určitého chování, vypomáhá si výňatky z odborných pojednání i beletrie. Všímá si rozdílů mezi sebestylizací dospělých a dětských her či lží.