(...) Kniha začíná traumatickým zážitkem: autorka najde matku mrtvou. To je bod, od něhož se historie začne zpětně odvíjet: neuspořádaný matčin život, její bloudění, fobie, křehkost, které zákonitě směřují k propuknutí duševní choroby – to vše jsou břemena, která dcera vláčí za sebou a jichž se lze zbavit jedině tím, že se pojmenují. Autorka přiznává, že knihu musela napsat, a zároveň popírá, že by její psaní mělo terapeutický účinek. Tomu se ale dá těžko uvěřit, protože její kniha podobným způsobem působí na čtenáře – nabízí možnost, jak se srovnat s vlastními vzpomínkami, které nutně nemusí být jen krásné. Jak znovu najít cestu k těm, které jsme už ztratili. A v tom je Viganové rodinný příběh plný temných a bolestných zkušeností nakonec nesmírně osvobozující.