Román Jaroslava Žváčka (1989), studenta scenáristiky FAMU, je sebevědomý debut; tento dojem navozuje zejména vypravěčský tón, který – třebaže líčí hrdinu nevyrovnaného a nestálého – zní velmi pevně a rozhodně. Vypravěč, který se mimo jiné živí jako televizní scenárista, hned v úvodu deklaruje odhodlání odhodit tradičně fungující poučky svého řemesla a bez unavujícího kalkulu podat příběh tak, „jak leží a běží“.

(...) Se Žváčkem přichází talentovaný vypravěč čtivých příběhů ze současnosti, který netrpí přílišnou sentimentalitou a má tendenci líčit dění kolem sebe se suchým humorem. (...) Lístek na cestu z pekla vypráví věci vesměs neradostné, ale tak, že máme skoro pocit, jako bychom četli humoristický román. Tomáš, hlavní hrdina, je mladý scenárista, jehož úspěšná tvůrčí období se střídají s pobyty v psychiatrických léčebnách. Nemá umělecké ambice, bere svou činnost jako práci a nad požadavky některých producentů spíše pobaveně vytahuje obočí, než by se pohoršoval; svými namachrovanými spolužáky z FAMU pohrdá a pražským kavárnám vůbec nevěnuje pozornost. (...) Bude-li autor Lístku na cestu z pekla psát dále, může se stát masově úspěšným autorem středního proudu, aniž bude čtenářům kazit vkus nebo jim okatě vtloukat do hlavy nějaké romantizující ideály. Takového spisovatele bychom, upřímně řečeno, potřebovali jako sůl.

Zajímavý románový debut vyšel před měsícem teprve třiadvacetiletému scenáristovi Jaroslavu Žváčkovi. Lístek na cestu z pekla je pábitelská próza plná energie, erotiky, expresiv a pestře omalovaných figurek s nešťastnou dušičkou. Místy tak trochu „háelpéčko“, respektive dovedně upletená série vzájemně se prolínajících „hlubokých lidských příběhů“ … Tahle akvizice se nakladatelství Paseka povedla.

V kontextu současné české prózy nicméně jeho román pokládám za příjemné překvapení. Žváček se jím představuje jako energický a důvtipný fabulátor s citem pro načasování zápletky, vládnoucí účelně lapidárním jazykem (rizikem, které z jeho užívání vyplývá a jemuž se debutant nedokázal zcela vyhnout, je určité zmechaničtění a oploštělost výrazu). Žváček dobře ovládá i umění načrtnout na malé ploše postavu, která svými výraznými a přitom ambivalentními rysy čtenáři utkví v paměti, aniž by degradovala na prvoplánovou karikaturu.