(...) Nechtěla jsem Ježíška zklamat, tak jsem si začala Foglarem – kronikářem alespoň listovat. A začetla jsem se. Nejen do kronik, ale i do každoročního shrnutí všeho, co se s ním dělo. Jak se doba podepsala na chlapci, který zůstal chlapcem až do smrti. Jak začal vést svůj oddíl a začal psát. Jak se míjel se ženami – jedinou zůstala maminka. Jak ho přijali a vyhodili ze Svazu spisovatelů a jak ho tam desítky let nechtěli přijmout zpátky. Jak v obrovských nákladech vydávali jeho knihy, a pak je zakazovali. A jak on neúnavně, ve všech dobách, které mu většinou nepřály, vedl kluky k čestnosti a pravdivosti. Kolika z nich připravil krásné dětství a jinošství... Nakonec mě kniha dostala. A vhrkly mi slzy do očí. Ta krásná doba dětství, kdy člověk věří v ideály, kouzlo mládí... už nikdy nebude.

Jeden z nejčtenějších a zároveň i nejzakazovanějších spisovatelů Jaroslav Foglar (1907–1999) ještě za svého života po delším jednání věnoval celý svůj osobní literární fond Památníku národního písemnictví. Z tohoto fondu připravili pracovníci Literárního archivu PNP Petr Kotyk a Dorota Lábusová reprezentativní publikaci, která Foglara představuje jako kronikáře pražského skautského oddílu Dvojka, který spisovatel zároveň od roku 1926 po více než půlstoletí vedl.