(...) Je jich třináct, jsou seřazeny do knihy pojmenované podle jedné z nich, tedy Kruhové leči. V ní se myslivec skutečně vyskytuje, ovšem jako všechno se i toto u Kratochvila jeví jinak, než ve skutečnosti je, přičemž otázka, co je to ta skutečnost, je v základu samého vyprávění. Jevové věci jsou převlekem pro sebeničivou vášeň, která Kratochvilovy postavy a děje roztápí, takže ona konstrukce, na které mu tolik záleží, není nikdy nějakou chladnou, vyspekulovanou architekturou, ale soustavou rozpálených obručí, přes které jak divé zvíře přeskakuje a kudy proskakuje proud jeho vyprávění. Kratochvil je v tomto smyslu snad nejvášnivější český prozaik, jakého znám.
V žádném případě by se čtenář neměl nechat odradit zdánlivou složitostí. Jakmile se do spleti "narativních rovin a postupů" (ale to je jen takové nedůležité výrazivo) člověk pustí, jakmile odhrne závěs "literárních her", je vtažen do prostoru, kde hučí zpěněná krev a naléhavě tepe bolavé srdce.

(...) A tak má Kruhová leč podtitul Škola povídek, který odkazuje k souboru devatenácti próz Milady Součkové. A dále ve svazku třinácti povídek najdeme parafrázi Pěny dní Borise Viana či proslulého příběhu Čechoslováka z Cizince Alberta Camuse i Šlépěj 3 odkazující k Čapkovým povídkám. Vedle toho ale narážíme na konstantní témata Jiřího Kratochvila, vedená autobiografickými milníky. A tak jsou zde opět padesátá léta, krátká naděje v letech šedesátých, kdy málem mladý autor vydal svůj debut, normalizace prožitá v odstrčení i divoký přísun svobody v letech devadesátých - naše doba je zde nazývána "Klausův korupčland". (...) Navíc, Jiří Kratochvil se nespokojuje jen s příběhy ve svých románech a povídkových souborech, ještě je vždycky po kunderovsku opatřuje autorskou poznámkou, v níž je řečeno, že například tento román uzavírá volnou trilogii či že je poctou tomu a tomu autorovi nebo parafrází určitého díla.

Jsou svižné a plné vtipu. Přes veškerou lehkost se však umějí dotknout podstatného. Povídky Jiřího Kratochvila stahují čtenářovu mysl jako smyčka – těsně a ze všech stran. Není úniku. Ať už podtitulem Škola povídek knihu označil autor anebo vydavatel, Kruhová leč školou bezpochyby je. Mistrovskou. (...) Co kus, to trumf přesvědčující čtenáře o autorově suverenitě, nebývalé chuti k vyprávění i radosti z něj. Kratochvilův vypravěč střídá role, mění převleky. Ne, nešlehli jste kokainovou lajnu (v textu jsou k mání) – jednou je mluvícím koněm, podruhé bezdomovcem; vždy však sebejistým znalcem svého původu i prostředí, v němž se pohybuje. S pro něj typickou erudicí a samozřejmostí autor propojuje historii se současností, odhaluje epizody ze života anonymních VIP celebrit (vsaďte se, že vás přinutí zapřemýšlet, kdože mu posloužil jako předobraz), splétá fikci s realitou.