(...) Asi nejvíc jsou ovšem Kominické lodě spjaty s literárním substrátem českého 19. století, a to nikoli s půdou, jež národu dala dodnes uctívané plody, ale se záhonky dojemných polokýčů, které zavál čas (Wernisch tak zřejmě navazuje na svou dlouhodobou zálibu v objevování "zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných" básníků). Nejpůsobivější akord jeho nové knihy vytváří kontrast mezi sentimentálním, květnatým jazykem starých časů a drsností moderních výrazových prostředků. Básnické "divadlo krutosti" ještě před padesáti lety řezalo do živého, jenže publikum si časem vypěstovalo hroší kůži a vůči dalšímu stupňování hrůz je celkem otrlé. Jejich intenzitu může více pocítit v kontextu s iluzemi, jaké si o sobě vytvářelo lidstvo v časech belle époque. Pravým hrdinou Kominických lodí se stává jazyk, přesněji dva jazyky, které se vzájemně usvědčují ze lži. Staré, ušlechtile procítěné kýče se tu poměřují s kýči novými, dráždivě brutálními.

(...) A kdo v Kominických lodích hraje hlavní roli? Láska a smrt, jak jinak. Ovšem v přítomné sbírce je tahle archetypální dvojice servírována na těch nejlacinějších, řádně otřískaných tácech. Wernisch si vzal k ruce vzorce brakové a populární literatury a své hrdiny namíchal z bujarého smíchu a osudové tragédie. (...) Kulisami jeho "krvavého románu" prosvítá jednou snově burleskní nálada, s níž autor pracoval ve svých raných dílech, jindy melancholie a stesk jeho pozdních prací. K tomu jsou citovány sympatie pro poezii všemožných banalit, mystifikací a nesmyslů. V Kominických lodích jako by přes hradbu expresivní řeči a otevřeně násilných scén vykukoval onen bázlivý uzenkář z jedné z povídek: ten, který se poté, co nasekal do uzenek své syny a dcery, oběsil v komíně - aby se sám stal tou nejlepší uzenkou.

(...) Známý autor, jenž je svou poetick-badatelskou obsesí sváděn do opomíjených zákoutí literatury a který zároveň navazuje vlastní tvorbou na českou exkluzivní (pohříchu) čítankovou avantgardu, se ve svém novém povídkovém souboru oddává s postmoderní samozřejmostí vášnivé literární mesalianci. Ve čtenářsky atraktivním formátu krátkých povídek členěných do ještě kratších kapitolek pobaví narážky na žánrové či literárně dobové motivy a stereotypy.

(...) Je to sbírka devíti absurdních prozaických textů s titulem Kominické lodě. Vpravdě drobné příběžky jsou kominicky členěny na ještě menší oddílky, takže z žánru nezůstává nic než pár stránek a z odstavce několik slov. Nebo naopak - možno říci, že se jedná o vyčerpávající minimalistické romány či novely. Kratší už to být nemůže. Nicméně každá z pidikapitol je přesto uvozena po vzoru starých brakových žánrů shrnující vysvětlivkou. A kombinací jazyka pokleslých druhů a zironizované literatury vysoké je charakteristická i mluva postav. Od vulgarismů není k přechodníkům a dalším archaismům daleko.

(...) Jako by se v Ivanu Wernischovi přetlačoval lyrický pěvec a zemitý Čech, vysedávající po hospodách. A jako by seděl zrovna v mezeře mezi stoly obsypanými představiteli nejlepší české básnické tradice a autory té nejlepší české plebejské prozaické tradice. Mezi stylizovaností a civilností - stylizovaná civilnost. (...)Wernischovy texty tedy fungují, jejich čtení plyne hladce. Pro někoho to budou texty právě jen na jedno čtení, jiný zas řekne, že vůbec nejlepší jejich prezentací by bylo čtení autorské... Nelze ale ani vyloučit možnost, že pro další se tyto příběhy - v nichž se několikrát mihne piktogram srdce - stanou srdeční záležitostí.