V úvodu povídky Gustava Meyrinka vidíme starého Leonharda, faustovského hrdinu, krčícího se v pobořené zámecké kapli zaváté sněhem. V tu chvíli čtenáře zalehne tíživě temná atmosféra, která se až do samého závěru nezmění. Temnota, kterou autor navozuje, je také jedním z hlavních motivů celé povídky. Nechybí zde ovšem ani příznačný arzenál záhad a tajemných jevů: i tento Meyrinkův hrdina se postupem času dostává ke studiím okultních věd. Meyrink umí mistrně dávkovat napětí – na prvních stranách ve zkratce naznačí celý příběh a postupně nám odhaluje jednotlivé scény. (...) Pro hlavní postavu je vše přítomnost: je jakoby vytržená z času, všechny roviny se prolínají a scházejí v Leonhardově současnosti, tedy ve vstupním obrazu polorozpadlého zámku kdysi vážené rodiny. Také tento postup je pro Meyrinkovo dílo charakteristický. A o to koneckonců v celé edici Harmonie nakladatelství Vyšehrad jde: připomenout světové autory povídkou reprezentující jejich poetiku.