Poezie Ivana Martina Jirouse je poezie protichůdnosti. Bezděčně krásná, neuměle dokonalá. Jirous hází perly svých průzračných veršů na umaštěné hospodské stoly, mezi půllitry a popelníky. Z její neuspořádanosti se rodí zvláštní harmonie, spočívající ve spojení hospodské obhroublosti a nevázanosti s jemností a pokorou vyvěrající z přesvědčení, že v nejzaplivanějším prostředí se dokáže zaskvět prostá a čistá krása, z umění tuto krásu nalézt a zachytit.