(...) Tak, jak to u Viewegha známe, čte se lehce, bez překážek, až se zdá, že protéká mezi prsty. Kapitoly, vždy věnované jedné postavě, jsou krátké, uzavřené do sebe, stačí tak na několik málo nezbytných scén, v nichž se životní situace postrčí dopředu, aniž by se musela složitěji zaplétat či zdůvodňovat. (...) Reflexe je zde právě jen tolik, aby se jí čtenář nemusel zdržovat, a stejné je to s vyprávěním (...) Přesto je kniha solidně, nikoli plytce či nahodile postavena, a přečteme-li ji podruhé, oceníme pod povrchem její pevný plán a strukturu, jež jednoduchost přeměňuje ve funkčnost, kterou se dorozumívá autor s čtenářem.

(...) Viewegh jím možná chtěl překonat dosavadní zábavně hravý ráz své tvorby a napsat dílo, které by vypovědělo něco závažného o životním pocitu generace, jež právě dosahuje vrcholu své dospělosti a blíží se předělu, za nímž se rýsuje stárnutí. Zdá se však, že rutina mu brání, aby pronikl jak do hlubších pater mentality svých vrstevníků, k jejich předsudkům, pověrám a duševním zmatkům při hledání hodnotového základu vlastní existence, tak do širších souvislostí, které podmiňovaly jejich individuální osudy.

(...) Z Vybíjené k nám nepromlouvají úsměvné, leč přece jen až příliš lítostivé pocity rozvedeného otce jako z románu Zapisovatelé otcovský lásky. Navíc lze uvítat, že počínaje loňským Případem nevěrné Kláry dokáže Viewegh rozehrát milostné vztahy svých postav nesentimentálním způsobem. (...) Ne, Vieweghův humor se v jeho novém románu neztratil. Jenom vyzrál natolik, že zahrnuje i notnou dávku smutku. Označovat Michala Viewegha i nadále jen jako komerčně úspěšného autora "středního proudu" by bylo kálením do vlastního literárního hnízda.