Jak vyrostla druhá generace českého undergroundu? Vynikající odpověď dává kniha fotografa Jana Ságla (1942) Plastic People, Primitives Group: Tanec na dvojitém ledě, vydaná pražským nakladatelstvím Kant. Ságlova práce, zaměřená, jak napovídá její název, na kapely Plastic People a Primitives Group, je obsáhlá i objevná. Čítá na pět set černobílých fotografií, pořízených v letech 1967–1976 a dlouho považovaných za ztracené. (...) Hlavními postavami knihy jsou vedle Ságla jeho žena, výtvarnice Zorka, její bratr Ivan Jirous, jeho manželka, kunsthistorička Věra, a muzikant Mejla Hlavsa. I když v Ságlově podání není hlavních a vedlejších rolí. Z fotodokumentace je zřejmé, že silné přátelské pouto fungovalo napříč celou komunitou, čítající desítky spřízněných duší. Pohromadě je držel skromný nárok, v jádře romantický – žít svobodně, po svém.

(...) Avšak fotografie Jana Ságla nezachytávajú iba legendy undergroundu v ich reprezentatívnych „rockových pózach“. Sú skôr vecným dokumentom všetkých tých umeleckých udalostí a obyčajného prežívania ako užívania si seba samých v slobodnej komunite. Najemotívnejšie snímky publikácie sú skôr nenápadnými momentkami, ako je odnášanie stohov slamy z výstavy Zorky Ságlovej v Špálovej galérii (1969), kde plastici neviazane vystrájajú, či uhrančivý portrét Milana Hlavsu stojaceho pred stredovekou freskou pri vôbec jeho prvej návšteve kostola. Ani ostatné fotografie, v tých najlepších záberoch zachytávajúce neopakovateľnú bezstarostnosť a sebavedomie slobodných ľudí, nedávajú tušiť, že vznikli v neľahkom období normalizačného Československa.

Jan Ságl zpracoval své snímky undergroundu, které měl za dávno ztracené. "Všichni se z toho radují. Ale já myslel, že do té krabice snad nazvracím, když jsem ji našel." Fotograf Jan Ságl (71) nechodí pro silná slova daleko a používá je i při příležitosti, která se nedá nazvat jinak než jako objev pokladu. Loni totiž našel dva tisíce negativů, které považoval čtyřicet let za nenávratně ztracené. Vyvolané filmy zachycují formující se hnutí československého undergroundu, jehož součástí byl Ságl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. "Rok jsem pak trpěl jako zvíře, víte, jak se ty filmy ve skeneru kroutily?" vzpomíná Ságl na dlouhé měsíce uplynulého roku. Během nich doloval z vybledlých políček obrysy událostí, jež se před ním znovu odehrávaly. A tím utrpením nemyslí jen práci s nekvalitním materiálem, který kdysi tajně získával od kameramanů z Barrandova. Díky Ságlovi před sebou sice máme unikátní svědectví o neopakovatelné éře naší historie. Jenže v povaze autora je dívat se dopředu a Ságl již za touto dobou dávno udělal ostrý řez. Nakonec však sám uznává, že zatnutí zubů stálo za to. Svědčí o tom nejen výstava Tanec na dvojitém ledě, která je k vidění v lounské Galerii Benedikta Rejta, ale i stejnojmenná pětisetstránková publikace, již vydalo nakladatelství KANT.

Kniha fotografa Jana Ságla Tanec na dvojitém ledě přináší jedinečné svědectví o komunitě umělců a s nimi spřízněných lidí, kteří se odmítli podřídit nástupu Husákovy normalizace a nezamýšleně se stali nepřáteli režimu. (...) Důraz je kladen na autenticitu a dokumentární hodnotu snímků. Ty jsou nesporné: jedná se o dosud nejrozsáhlejší fotografický soubor představující nezávislou hudební a částečně i výtvarnou scénu od pražského jara do doby těsně před založením Charty 77.

(...) Zpět ale ke knize Tanec na dvojitém ledě – ta je sestavena z negativů, které Ságl dlouhá léta považoval za ztracené. Když totiž začala StB na jaře 1976 se zatýkáním členů undergroundu, bylo mu jasné, že si přijdou i pro něj, a nechtěl, aby, jak říká, zatýkali podle jeho fotografií. Negativy i fotografie proto ukryl u známých, část údajně skončila zalita betonem pod podlahou vesnické chalupy, větší část se mu ale naštěstí po listopadu vrátila, ovšem ve víru doby je někam založil a zapomněl na ně. A vynořily se až před rokem... Naštěstí, protože vedle Ondřeje Němce a Jaroslava Libánského patří Ságlovy snímky k jediným zachycujícím systematicky tehdejší undergroundové dění. A nejen to, naprostá většina jich je neznámých, vedle stále dokolečka přetiskovaných stejných záběrů tak máme možnost vidět například celou sérii z již zmíněné svatby basisty Plastiků Milana Hlavsy, jejich rané období, řadu koncertů, stejně jako snímky Primitives Group a jejich na svou dobu skandálních produkcí, nemluvě o vystoupení DG 307 a dalších kapel.

Říká-li Jan Ságl, že focení je pro něj způsob, jak "něco zkoumat a něco sdělovat", undergroundová kronika Tanec na dvojitém ledě je toho krásným důkazem.

(...) Kniha shromažďuje ucelenou obrazovou kroniku společenství, které začíná původně jako skupina mladých umělců, ale postupně se proměňuje ve společenskou a životní alternativu, která nutně směřuje ke konfliktu s režimem. Vidíme tady de facto zrod „opozice“, která jí být nechtěla, ale musela se jí stát. Tento okamžik přerodu, kdy se underground stává politickým činitelem, je zároveň chvílí jeho zániku v podobě, jak ho Ságl fotil, koncem jeho nevinnosti a též koncem účasti Jana Ságla na něm. (...) Ten název s dvojitým ledem je vzpomínkou na klukovskou hru na zamrzlém rybníku, při níž se zkoušelo, co led ještě vydrží. Tak vidí metaforicky i své působení uprostřed lidí, které fotografoval, díky čemuž my je nyní – v Lounech na výstavě nebo v knize – můžeme vidět ve chvílích, které byly především radostné a vlastně šťastné. A v tom je, myslím, cosi jako trvalý odkaz českého undergroundu klasických „normalizačních“ let: v jeho schopnosti udělat si to ve stísněných a tísnivých poměrech pěkné a po svém.

Více než pětisetstránková kniha fotografií Jana Ságla je bezprecedentní obrazovou sondou do historie českého undergroundu druhé poloviny 60. a první poloviny 70. let. V obrazech mapuje jeho hudební i výtvarnou činnost. (...) Ságlovy fotografie byly dlouhou dobu považovány za ztracené. O jejich historii, stejně jako autorových názorech postojích je rozhovor Petra Volfa, který tvoří úvodní část unikátní publikace.