Prózy Ivana Binara nejsou nijak dravé, v jejich tónu převládá laskavost a vlídnost. Přestože píše o zvůli, nespravedlivostech, vyhnání. I k těm nejpodlejším postavám přistupuje s otcovskou shovívavostí, nemůže být každý hrdinou, a kdo má sám strach, rád často děsí druhé. Binarův nejnovější román se jmenuje Jen šmouha po nebi a vychází v nakladatelství Torst. Vypráví ho devatenáctiletý Antonín z rodiny poznamenané bolševikem – tatínka pochovali, maminku zavřeli do blázince a malou sestru Anku si vzal sirotčinec. Antonín skončil ve skupince odsunutých, mezi dvacítkou "přihnanců", kteří pod píkami a samopaly rusky mluvících vojáků doklopýtali až do Sudet, do nedobrovolně opuštěných stavení vesnice Spálené. Tady se už v první pijatyce (v rasovně zůstaly nakvašené švestky a byla by škoda je nevypálit) začíná ukazovat, kdo je kdo.