(...) Boučková ovšem nemoralizuje, nezvedá výstražně prst, jen před své čtenáře lakonicky klade historky svého běžného života. Nikdy neusiluje o lacinou pikanterii, ostatně její vyprávění je natolik děsivé, že to ani není třeba. Od pokleslé literatury ji dělí bezpečná demarkační čára: Rok kohouta je psán jistou rukou (místy sebeironické, místy sebezahleděné) autorky, která sice prochází krizí, dokáže se v ní však literárně zocelit. Navíc má něco, co v současné české próze tristně chybí: silný příběh, s nímž čtenář dokáže jít od první do poslední strany, aniž by ho co chvíli zaplavoval pocit trapnosti a studu.

(...) O jejím novém autobiografickém románu se bude dlouho mluvit nejen v kulturních kruzích - nehledě na to, že Rok kohouta je výborně napsaný příběh plný vnitřní dynamiky, vášní a lákavých detektivních pátraček pro zasvěcené, jde v něm navíc o politická a společenská tabu.

(...) Drama námětové je podáno náležitě dramatickým výrazem. Vyhrocené kontrasty v rámci úsečných větných celků vytvářejí dynamiku příznačnou pro všechny autorčiny texty včetně fejetonistických a podtrhávají napjatou tíseň a beznaděj. Tak lze také popsat celkový pocit z četby.

Nejnovější kniha Terezy Boučkové – a řekněme hned na začátku kniha literárně pozoruhodná – tematicky navazuje na autorčiny starší práce, zejména na Indiánský běh a scénář k filmu Smradi.

(...) ty stylizované deníkové zápisy, reflexe a komentáře, tentokrát víc než třísetstránkového románu, sdílím a až nečtenářsky prožívám, i když její problémy s osvojenými romskými chlapci, u nichž geny a cizota kojeňáku zvítězily nad rodinnou výchovou, a s (pohříchu) vyhasínajícím manželským vztahem a (naštěstí) s nerozžehlým mileneckým úletem - mne zajímají právě tak upřímně a přitom vzdáleně jako zemětřesení v Sečuánu. Ale ona mne přiměla přiznat si a sdílet něco obecnějšího a zároveň osobního, totiž pocit osamění - i když nevím, v jakém čínském znamení jsem se narodil.

(...) V Roku kohouta si Tereza Boučková uchovává svoji už tradiční autobiografičnost, patrnou od debutu Indiánský běh, který před dvaceti roky publikovala v samizdatu. Vyhraněná poetika lapidárně za sebe kladených odstavců, kterou lze přirovnat ke scenáristickému sledu obrazů, jež nemají být natočeny, nýbrž byly už reálně odžity, se objevovala i v následných autorčiných textech – Končiny štěstí, končiny ticha, Krok sun krok…, Křepelice, Když milujete muže.
MF DNES hodnocení 90 %

(...) Knize často vládne nejen nerozhodnost, ale především nejednoznačnost. Autorka není ani bohorovnou vypravěčkou, ale ani hysterickou předkladatelkou vlastní pravdy. Při čtení tak nevzniká pocit, že na nás někdo bezradně kydá svou bezradnost - text plyne poklidně, avšak jeho intenzita přitom nepolevuje. HODNOCENÍ LN *****