(...) Právě na onu patnáctistránkovou milostnou scénu láká v knihkupectvích páska přes knihu jako na nejsugestivnější ve slovenské literatuře. Podobné superlativy jsou krajně podezřelé, ale ta scéna skutečně stojí za přečtení. Těžko říct, zda je nejsugestivnější či nejkrásnější, ale rozhodně je – není to vlastně víc? – sugestivní a krásná. Takových míst je však ve Vilikovském více. Patří mezi ně třeba vykreslení Hemingwaye či Faulknera na základě jejich hlasu nebo úvaha o tom, že jedinou skutečností knihy je čtenář. – Česi, naozaj, čítajte.

S klidem a nadhledem popisuje Pavel Vilikovský slabošství a věčnou ochotu ke kolaboraci s čímkoliv. Román Pes na cestě je o současném Slovensku, štěká ale mnohem dál. (...) Vilikovským takhle klidně popsané národní slabošství a většinovou kolaboraci s kdejakým svinstvem by si už dávno zasloužili i Češi. Každá literatura si totiž zaslouží autora, který nehuláká, není němý, hluchý ani slepý, ale taky nedělá žoviálního paňácu, nepitvoří se, nepodlézá žádné skupině obyvatelstva tématy ani stylem. A lidé ho přesto čtou napříč generacemi. Stačilo by, aby aspoň pár takových autorů na pultech českých knihkupectví a ve veřejném diskurzu zůstalo. Stačil by jeden.