Autor se nepoddává laciné touze stále dokazovat, že etnické stereotypy jsou cosi bytostně falešného a škodlivého. Ukazuje, že na stereotypizaci nemusí být nic nemorálního, naopak že se bez ní v jistém smyslu neobejdeme nikdo. Naznačuje hypotézu, že navzdory své „vině“ na přetrvávajícím „zkreslování“ obrazu Cikánů/Romů se možná spisovatelé 19. století současně zasloužili o spuštění jejich společenské emancipace.