(...) V novém příběhu se hlavní hrdina poněkud namnožil, nejde o jednoho člověka, ale o celou skupinu lidí okolo čerstvého důchodce a bývalého policisty Luboše Neumanna, která se postupně nabaluje jako sněhové koule. Přesto se dá říct, že ústřední roli hrají Neumann a jeho bývalá kolegyně Kamila. Autorčin emeritní polda si na stará kolena pořídil přepychovou vilu v blíže neurčeném stavu, aby z ní udělal penzion. Zřejmě tak učinil proto, že mu nestačila nedávná hospitalizace a rád by zažil něco opravdu vzrušujícího, jako je renovace starého objektu. Nechme však stranou Neumannovu motivaci, jak se brzy ukáže, bude veliký dům opravdu potřebovat. (...) Předchozí autorčinu knihu jsem charakterizoval jako romantickou detektivku, o té současné lze říci to samé. Nechci však na tuto skutečnost poukazovat jako na vadu, pouze jako na vlastnost.

Iveta Svobodová má dar zaujmout. Stíny minulosti z cyklu Příběhy emeritního poldy jsou knihou napsanou přesně pro tu náladu, kdy se člověku nic nechce a nejraději by zalezl do postele s knížkou. A tohle je jedna z knih, která vám udělá společnost ve stavu „na duši nic moc“. (...) Příběh je napsaný srozumitelnou češtinou, která vychází z běžného života. Bez vulgarit a ohavností vám slova plynou do hlavy úplně sama a bez zaškobrtnutí. Kapitoly jsou tak poutavé, že vám nedovolí knížku odložit. Sama jsem to zažila. Nechtělo se mi přestat, potřebovala jsem vědět, co bude dál, protože kapitola končila buď otazníkem, anebo tak napínavě, že nebylo možné se odtrhnout.