(...) Udržet dějové napětí po bezmála šest set stran není snadné, a MacDonaldové se to daří hned ze tří důvodů. Zručně pracuje s vypravěčskou technikou předjímání věcí příštích, což je dědictví anglické epické prózy devatenáctého století, kterou navíc podobně jako John Irving propojuje s pochmurnými, téměř gotickými příběhy. Nezapře svého oblíbence Gabriela Garcíu Márqueze a stejně jako proslulý magický realista volně zachází s fyzickou realitou natolik, až se občas blíží pohádce. A konečně její sága nezřídka nabývá - namátkou jako Steinbeckův román Na východ od ráje - skoro biblických rozměrů: v komplikovaných podobách se tu utkává dobro a zlo, o čemž svědčí též vypjatý slovník (viz výrazy typu ďábel nebo světice).