(...) I v Dlouhé cestě dolů autor osvědčil smysl pro humor, tentokrát černější než kdy předtím. Nejpůsobivější není tam, kde hrdinové líčí svá domnělá či skutečná ztroskotání, ale když na sebe prozrazují, jaké představy o životě je na světě drží.
HODNOCENÍ LN: * * * *

(...) Kde jsou ty časy, kdy se Nick Hornby zdánlivě bezstarostně proháněl labyrintem puberty s fotbalem, rockem a instantním prožitkem z nešťastné lásky coby třemi jejími neoddělitelnými zdroji a součástmi! Ve výchozí situaci, jak řečeno, starého Hornbyho nenaleznete. Zato však v jazyku jednotlivých postav, které formou střídavých monologů příběh převyprávějí, a neustálém mixování životní skepse, mediální banality a britského humoru. (...) Díky autorově věrnosti sobě samému v okamžiku zásadní změny tak lze číst starého dobrého Hornbyho, který je ale, zaplať pánbu, úplně nový!