Kapesní atlas žen, nelítostná „sonda“ do střetu společenské reality současného Polska s individualitami (ženskými), představoval v domovině bezpochyby pozoruhodný a slibný debut, české vydání má ale trochu smůlu. Nezdařilá (či chybějící) redakce obzvláště první ze čtyř povídek a publikace ve stejnou dobu jako jímavější Potvory by mohla knize Sylwie Chutnikové uškodit.

(...) Aktivisticko-feministický nerv v Kapesním atlasu žen také vibruje, ale pracuje ve službě literatury, netrčí z knihy, jejíž umělecké kvality v úhrnu jsou, řekněme, solidní. To, co je "nad" řemeslem, oslovovací a existenciální náboj díla, ten má v tomto případě schopnost průniku především do polského publika, akční rádius je lokalizován hlavně tam. My tenhle svazek skutečně čteme jako "atlas", tedy se zájmem pozorujeme jiný kraj (a mrav), byť kraj blízký, a přece v lecčems vzdálený. Například v tom, že všechny čtyři hlavní postavy se jmenují Marie (resp. Marián) a vyprávění se latentně i explicitně dotýká Panny Marie, potažmo mariánského kultu... Život v Polsku bude dle všeho tvrdší i leckdy a leckde divočejší, a Sylwia Chutniková je produktem těchto podmínek i tohoto ducha. Její české generační kolegyně jsou – alespoň dle svých knih – útlocitnější, do sebe zavinutější; jsou to autorky samy pro sebe a pro své spřízněné duše. Chutniková je daleko víc hlasem pro druhé.