(...) Jejich povaha a kvalita ovšem není pouze výtvarná, nýbrž také existenciální a svého druhu apelativní. Opuštěnost a oproštěnost oněch scenerií, jejichž prvky není vždy jednoduché rozluštit, neboť autor ukazuje věci vpravdě jinak, v překvapivých souvislostech a z nezvyklých úhlů, je dokumentací stop, které městskou krajinou a vměstské krajině po sobě zanecháváme a jejichž vizualita, když věcem odebereme jejich funkčnost a ony zůstanou jen samy o sobě, se svou vizualitou, je studená, svírající, zároveň i bezbranná a smutně nevinná. V těchto pouličních nálezech je Machotka v kontextu české fotografie jedinečný a jeho dílo je stejně aktuální, jako bylo aktuální třeba před třiceti lety, přestože nadále exponuje na film, fotky ručně zvětšuje v temné komoře a s obrazem postprodukčně nemanipuluje. Klade dnes v umění tak frekventované otázky po povaze zobrazování. Jenže zůstane-li se u toho, bývá to skoro vždy málo. Machotka činí víc: ptá se i po povaze existence!