(...) U starších generací je názor na Rusy daný dekádami přítomnosti okupačních vojsk, koloniálním vazalstvím a vnucenou znalostí azbuky. Přesto snímky Dany Kyndrové nesuplují symboliku odplaty a nepídí se po sarkasmech. Autorku ostatně zajímají obecné lidské hodnoty, jež se konkrétní době a prostředí tolik nepřizpůsobují. „Fotografie je o životě,“ podotýká, „ale život není o fotografii.“ Rusové Dany Kyndrové nevyznívají coby netypičtí podivíni. Naopak, nedílně se zařazují mezi její ostatní dokumentární projekty, úspěšně završené knihami. Zvláště se doplňují s publikací Rituály normalizace, Československo 70.–80. let (2011). Komunismus vlastně nebyl revoluční tolik, jak se tvářil. Vždyť nové, rádoby světové náboženství utvářel podle osvědčených vzorců. Nadpis Rusové... jejich ikony a touhy rezonuje právě ozvěnou tohoto dědictví. Pověstmi obestřeného ducha Rusi lze ovšem zahlédnout jen nepřímo. Osobní poznatky fotografky přesto nepostrádají kýžený přesah.

Kniha fotografky Dany Kyndrové Rusové… jejich ikony a touhy je obrazové ohlédnutí za téměř čtyřicetiletým vztahem velké země a malé české turistky. Tvůrkyně totiž poprvé navštívila tehdejší Sovětský svaz jako návštěvník z Československa se starým aparátem Canon. (...) Kyndrová je pozorná pozorovatelka, chápe genia loci široširé Rusi a je schopná ho zachytit v mnoha fotografických formách. Umí zobrazit obyčejný životní příběh toho kterého člověka i osudové milníky celého státu. Nechce vytvořit za každou cenu šokující momentky toho hrozného východního medvěda ani netouží ukázat rusofilsky romantické zátiší mužiků mezi břízkami.

Fotografka Dana Kyndrová si v roce svých šedesátin "nadělila" největší knihu svého dosavadního života, svazek Rusové... Jejich ikony a touhy. Zúročila v ní bezmála čtyři desetiletí svých cest nejprve do Sovětského svazu, později do Ruska. (...) Tu vnitřní sounáležitost mezi epochami, to převažující "nezapadnictví" velké ruské země, tu víru v ruský duchovní celek a nevíru sebe sama coby individualitu u fotek Dany Kyndrové nelze nevysledovat. I tohle je třeba autorce přičíst k dobru: v české fotografii se dosud v takovém rozsahu a s takovým výsledkem nepokusil o portrét cizí země a jiného národa.