(...) Karel Bartošek, komunista, posléze disident a ještě později emigrant a mimo jiné spoluautor Černé knihy komunismu, je v anotaci Papírků označen za angažovaného intelektuála, což je zcela přiléhavé, neboť si k dění kolem sebe nezachovával pražádný odstup. V oněch zdánlivých maličkostech a podrobnostech, jakési historii všedního dne, protipólu panoramatického nahlížení dějin, nám Bartošek podává ta nejvýmluvnější svědectví, a to jak o době, v níž deníky vznikaly, tak o sobě samém (například popis finále výslechu v Bartolomějské: „Když jsem odcházel, šel ke mně a podal mi ruku. Neodmítl jsem ji — prvně jsem stiskl ruku ‚vyšetřovatele‘“). (...) Kdo se táže po definicích let, pro něž se zažilo ono odpudivé označení normalizace, nechť zalistuje Bartoškovým deníkem, kde je dostatek výmluvných odpovědí. Jeden jediný povzdech historika Jiřího Čutky vydá za celé kapitoly: „Když si představím, že budu ještě šestnáct let klečet u plastbetonu, je mi strašně.“