(...) My, kdo jsme nevyrostli na morkových kostech, výživném sobím guláši s mrkví a bramborami, nevíme nic. Ale o to radši si o Sámech, jejich sobech a jejich zločinech přečteme a o té mladé právničce, co se z ní po bližším prozkoumání vlastní rodiny stává vyšetřovatelka a mstitelka a pak se začne ozývat volání krve… Larsi Pettersonovi se v románu Kautokeino – Krvavý nůž, který nedávno vydalo nakladatelství Garamond, SKORO povedlo vyvolat duch Citu slečny Smilly pro sníh. Což by jako reference mělo bohatě stačit.

Je obvyklé číst detektivky kvůli napínavému příběhu. Následující tři romány však nabízejí něco víc – vhled do života lidí, o kterých toho moc nevíme a jejichž líčení je nakonec zajímavější než vlastní pátrání po vrahovi. (...) Anna se dostává do světa, z něhož kdysi utekla její matka. Do cizího, tajemného světa Sámů, chovatelů sobů, s nimiž vlastně až na tu krev v žilách nemá nic společného. Ona dbá na dikci zákonů, její příbuzní jsou stále zvyklí řešit problémy podle zvykového práva. Lars Petersson nabídl čtenářům oslnivý popis cest nekonečnými ledovými pláněmi a způsobu života lidí, kteří sice už mají mobily a za soby jezdí na sněžných skútrech, ale jejichž mentalitu moderní doba nezměnila. Jeho román, vydaný nakladatelstvím Garamond, by se bez vraždy a dalších kriminálních motivů docela obešel.

Na zasněžených náhorních plošinách pasou Sámové svá stáda sobů stejně jako před staletími, jen místo saní dnes mají sněžné skútry, sledují stejné seriály jako zbytek světa a stany ze sobích kůží vyměnili za domky se splachováním a teplou vodou. Nádherných detailů z málo známého prostředí Sámů román skrývá bezpočet. Bohatě tak vyváží, že jako detektivka je jen průměrný.