(...) Švédské sídliště je sice etnicky pestré, ale hlavním tématem je tu jiný rys: jde o prostředí, v němž je těžké uchovat si citlivost a není dobré přiznávat ambice. Překotný monolog patnáctiletého Caspiana, chrlený po telefonu do uší blíže neurčeného kamaráda, zachycuje jeden den zdejšího života. Vyprávění od začátku provází stín tragédie, jejíž podoba se nám odhalí až na samém konci. Postupně poznáváme jeho neutěšené rodinné prostředí, matku v depresi odmítající se smířit s odchodem manžela, kamarády, s nimiž si hraje na drsňáky, učitele, kteří se v něm trochu nešikovně snaží vzbudit touhu po lepší budoucnosti. Sám Caspian sice plánuje jít na gymnázium, protože učení mu jde odjakživa snadno, ale kámošům by to nepřiznal – vždyť jsou to jediné, co má. Bezcílné potulování po sídlišti a občasné rvačky ho zvlášť nebaví, ale s o to větší vervou se do nich zapojuje, aby neztratil tvář. Když se s ním pokusí sblížit dívka, do níž je zamilovaný, z nejistoty si to pokazí pózou sídlištního grázla. Caspianův jazyk je nejednotnou směsicí od žargonu po knižní výrazy a těžko se zbavit dojmu, že ani chytrý puberťák by takhle nemluvil. Síla příběhu a neodvratnost tragédie je ale natolik strhující, že se přes tento nesoulad čtenář přenese. Je to svět , v němž sice máte v podstatě neomezené možnosti, ale abyste je mohli uchopit, musíte se vymanit ze svého prostředí. A to bývá nejtěžší.