(...) Ještě před pár lety by to byl počin sebevražedný, dnes - v době, kdy právě skončil první ročník komiksového festivalu Koma a za pár dnů začíná devátý Komiksfest - už "jen" odvážný. Vydání surrealistických, třicet let starých černobílých stripů většinou beze slov je zprávou o sebedůvěře tuzemské scény. Hlavním hrdinou převážně šesti- až osmiokénkových sekvencí je vskutku titulní autobus a vedlejším zaměnitelný muž středního věku s pleší, brýlemi a baloňákem. Ti dva spolu nikdy nezažijí něco tak banálního jako běžnou cestu hromadným dopravním prostředkem z bodu A do bodu B. Naopak, ve stripech, které od roku 1978 vznikaly pro americký komiksový měsíčník Heavy Metal, se autobus ocitá v paralelních vesmírech, odkazuje k zásadním osobnostem surrealismu jako Magritte a Dalí, pouští se do třídního boje a stává se lascivní playmate.

Obtloustlý plešatý brýlatý úředník osaměle čeká na zastávce a pak se uvnitř autobusů potkává s bizarními bytostmi a jevy. Paul Kirchner do svých surreálných stripů zapracoval mnohé z fantazií, které nás napadají, když znuděně vyhlížíme zpožděný spoj, když se tlačíme s ostatními pasažéry či když při dlouhé jízdě letargicky hledíme z okna.

(...) Autobus představuje opět jiný druh stripů. Nejde o pokus rozesmát čtenáře, zaútočit na něj vytříbeným vtipem, jak se snaží typ Garfield, Calvin a Hobbes, nejde ani o milý, úsměvný strip typu Macanudo. Autobus pracuje se surreálnou, komplexnější složkou, jde mu o zmatení čtenáře, o pohrávání si s jeho vnímáním. I to lze ale provádět s humorem a nadhledem. Z prosté situace dokáže Kirchner vykouzlit hravý konvolut snu a skutečnosti. V jeho základu vidí každý sám sebe, ale časem uniká do jiného světa, do jiné dimenze, v jejíž podivnosti si Kirchner očividně libuje.