Jediný neanglický titul v překladové kategorii letošních cen Magnesia Litera by měli povinně číst všichni potenciální voliči stran, které se netají přízní k putinovskému Rusku. Provokatér Sorokin zde totiž stvořil groteskní i hrozivou podobu Ruska v roce 2027. Autoritářsky mu vládne Gosudar, novodobá obdoba cara, mocně podporovaný pravoslavím a polovojenskou složkou opričnina, jakousi kombinací KGB a carské gardy. Opričníci dle rozkazů zabíjejí vnitřní nepřátele a jejich rodiny, intrikují a silou své dřevěné palice i Gosudarovy autority prosazují jeho zájmy. Vše se odehrává v archaickém polostředověkém státním zřízení, přičemž bohatí a mocní si užívají jak luxusních limuzín, tak drogového opojení; román ostatně končí velkolepou orgií v sauně. Rusko již žije výhradně z prodeje ropy a plynu, neprodyšně uzavřené před okolním světem a závislé na výrobcích z Číny. Archaický jako z ruských bylin je i styl a jazyk knihy, překladatelem skvěle vystižený.

(...) Ve svém antiutopickém románu Den opričníka (2006) čtyřiapadesátiletý prozaik, dramatik, scenárista, fotograf a výtvarník Sorokin předvídá, jak by mátuška Rus mohla vypadat v roce 2027. Pro inspiraci sáhl do 16. století, kdy v Rusku vládl Ivan Hrozný a jako každý car měl kolem sebe družinu těch nejvěrnějších, takzvaných opričníků, kteří v románu plní slovo a dílo gosudarovo. (...) Čím více jste obeznámeni s ruskými reáliemi a mentalitou tamních obyvatel, tím více si četbu Dne opričníka užijete - v textu jsou totiž ukryti parodovaní politici, spisovatelé a jiné známé persóny. Některé drobnosti rusofi lovu duši potěší, jiné vylekají svou pravdivostí.

(...)Šířit se víc o obsahu knihy nemá smysl, je to místy horor, chvílemi tragédie, občas fraška a jindy - například při neuvěřitelné sexuální orgii opričníků v závěru - cosi mezi tragikomedií a blasfemií. Ale nejvíc mrazí z toho, že řada těch absurdit se může změnit v realitu (vzpomínáte na zavřené kohoutky plynovodů na počátku roku?). Chraň nás pánbůh, jestli je Sorokin vizionář! Na závěr se nelze nezmínit o jazyku knihy a skvělém překladu Libora Dvořáka. Věty mají zvláštní, archaickou stavbu, přídavná jména a zájmena stojí zhusta za podstatným jménem a člověk má pocit, jako by si četl staré ruské letopisy. Požitek z tohoto vynikajícího románu to jen umocňuje.

(...) Den opričníka, který právě vyšel česky ve velmi dobrém překladu Libora Dvořáka, je krvavou pohádkou o Rusku, napsanou se smyslem pro tolstojovskou epiku a pro rabelaisovskou fantazii, v níž svět je jedním karnevalem hrůzy a neřesti.(...) Jako každou výjimečnou knihu, i tuto lze číst na několik způsobů. Čtenář se může nechat vést pádícím dějem, může se opájet úžasným jazykem, může s rozkoší dešifrovat záplavu odkazů na literaturu a historické postavy i současníky, může obdivovat literární mechanismus, v němž vše do sebe postupně zapadá. Ohromující zážitek však prožije až v okamžiku, kdy na sebe nechá působit všechno najednou a stane se svědkem i účastníkem literárního zjevení. Že při tom pocítí mrazení v zádech a existenciální úzkost? To je přece smyslem literatury. Sorokin je prorok temných zítřků, jejichž kořeny už prorůstají ruskou zem.

(...) Není třeba znát názory Vladimira Sorokina (1955), duchovně svobodného spisovatele se zkušeností undergroundu z 80. let, aby čtenář viděl souvislost s národně orientovanou politikou Vladimira Putina. V Praze se Sorokin svěřil, že mu přítel historik nejdříve řekl, že Den opričníka napsal, aby se to nestalo. Po čase mu pravil, že knihu už vnímá jako hrůznou předpověď... Čtenář se zkušeností z totalitní minulosti citlivě vnímá obrazy o tom, že literární obránci "té správné" staroruské kultury platí vědmě spisy Čechova - potřebuje totiž stále topit, nejlépe literaturou. Nebo když vypravěč a hlavní hrdina, opričník Andrej Danilovič Komjaga řečený Pařez, poslouchá pomocí "čistého telerádia" vysílání "nepřátelské". Nová je hrozba Číňanů ze Sibiře. Zájmy Gosudara nesou stopy krve. V Moskvě u staré univerzity "se veřejně bičuje inteligence" Je to děsivá vize předpovídající, že se společnost vrací zpět až k barbarství. Rozhoduje majetek a slepá poslušnost. Moc je xenofobní a vnitřně zkažená. Obávám se, že tento umělecký obraz neoslovuje pouze Rusko.

(...) Den opričníka je oproti předešlým Sorokinovým románům publikovaným česky (Fronta, Třicátá Marinina láska) čtenářsky přístupnější, divoké experimenty stylové a jazykové nejsou již osou, kolem níž se spisovatelem vytvořený vesmír otáčí, ale jen prostředky k celkovému účinu. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout překlad Libora Dvořáka, který nejenže citlivě a vkusně přenáší do češtiny obraznost a hudebnost originálu i zrádné pasáže extrémně kruté a oplzlé, ale ctí navíc i jemné odstíny humorného nadhledu a někdy pohádkovou, jindy hororovou atmosféru. (...) Chceme-li plně využít možnosti, kterou nám zdařilý český překlad tohoto mimořádného literárního díla dává, neměli bychom na něj hledět pouze úzce v ruském kontextu s povzdechem "kam to ti Rusové dotáhli", ale uvědomit si přesahy a konotace universální, které umožní i nám dosáhnout katarze ve smyslu proslulé repliky ze hry Revizor: "Čemu se smějete? Sami sobě!"

Důraz na jazyk a neméně na jeho schopnost (de)formovat okolní prostor, je přítomný i v zatím posledním Sorokinově románu s názvem Den opričníka, který v češtině vychází v překladu Libora Dvořáka.

Stává se snad nakonec z kultovního autora Vladimira Sorokina díky knize Den opričníka klasik současné ruské literatury? Zdá se, že nyní před sebou máme autora, který satiricky zpracoval důležité a výbušné téma, jakým je Putinovo Rusko.