Hlavní poselství knihy je až průzračně jasné, srozumitelné a tak jednoduché, že je mohou pochopit i děti stejného věku, jako byl v době jejího vzniku třináctiletý autor: autisté v zásadě cítí úplně totéž co všichni ostatní, mají stejné myšlenky, jen to neumějí adekvátně vyjádřit.

(...) A proto skáču je kniha o vážných problémech sepsaná s nevážným přístupem. To však nijak nezmenšuje pravdy, které se v ní při pozorném čtení nacházejí. Knížka je sotva obsáhlejší než silnější časopis a nikomu neublíží, když si ji přečte. Naopak může nesmírně pomoci a mnoha lidem otevřít oči. Připravte se na typické projevy, které si s autistickými lidmi spojujete, na dojetí i na překvapivá odhalení i o sobě samých. Přečtěte si to a pak to udělejte znova a tak pořád dokola, dokud z této útlé knížky nevysosáte vše, co se v ní nachází. Opakování je matka moudrosti a pro autisty je navíc jistotou, kterou jim v životě skýtá máloco. A i „zdraví“ jedinci mohou v rutině objevit více, než by čekali.

(...) Nejslavnější autistická spisovatelka a aktivistka současnosti Temple Grandin ve své recenzi napsala, že jí Naokiho knížka potvrzuje teorii o tom, že tito v odborném žargonu tzv. nízkofunkční autisté, jako je malý Japonec, ve skutečnosti vůbec nepostrádají emoční a sociální inteligenci, která často chybí lidem s vysokofunkčním autismem či Aspergerovým syndromem. Naopak - jsou velmi citliví a společenští, jen jim rozbitý software vlastní mysli znemožňuje normálně se k okolí vztahovat. Pro všechny rodiny s touhle diagnózou, pečující nebo lékaře je to zásadní zpráva. Útlá knížka vyťukaná na tabulku s japonskými znaky má ale své kouzlo i pro člověka, kterého nemoc příliš nezajímá. V jednoduchých větách třináctiletého chlapce se skrývá působivá připomínka faktu, že všechny banální každodenní úkony, které považujeme za samozřejmé, jsou ve skutečnosti podmíněné správným zapojením nervových buněk. Jakýkoli úraz hlavy, krevní výron nebo stařecká demence mohou tuhle základní jistotu obrátit v prach a vytvořit situaci, kdy se na své vzpomínky, myšlenky či pohyby nemůžeme spolehnout. A kdy budeme potřebovat, aby naše okolí projevilo dost velkou fantazii, empatii a hlavně chuť porozumět naší neovladatelné jinakosti.

(...) Když Higašida vyjadřuje svou obavu, „jestli ostatní neobtěžujeme a jestli jim naše společnost není nepříjemná“, je za tím možná specificky japonská vlastnost vyhýbat se za každou cenu narušení společenské harmonie. My „normální“ si ale musíme uvědomit, že celá řada úzkostí osob s PAS plynoucích ze sociálních kontaktů se rodí z naší přílišné snahy podřídit je našim pravidlům. Pro Higašidu je tou největší klecí jeho vlastní tělo, které se špatně koordinuje a způsobuje mnohé nesnáze. Zároveň ho ale tělesnost připoutává k předrozumovému vnímání přírody, která je mu bližší než složitý vesmír znaků vytvořený kulturou. (...) Příběh citlivého dítěte, jež se snaží prolomit bariéry nepochopení, má slušný potenciál zaujmout i mimo úzký okruh odborníků a rodičů takto postižených dětí. I proto, že na rozdíl od dalších podobných textů, co jsou psány z pozice lidí, kteří už své postižení přijali a jsou schopni se ohlédnout za svým tápáním, cítíme v A proto skáču, že Higašida ještě pořád svádí každodenní boj s tím, kým vlastně je.

(...) Knihu pro svět objevil britský spisovatel David Mitchell, který je sám otcem dítěte s autismem. Zaujalo ho, že vyvrací pověry o lidech s touto poruchou. Naoki Higašida sice nemluví, ale necítí se osamělý, je společenský a velmi empatický. Japanistka a překladatelka knihy Anna Křivánková se snažila zprostředkovat českých čtenářům Higašidův svět co nejvěrněji. Kniha je napsaná velmi jednoduchým jazykem. Rodiče a sourozenci se srozumitelně dozvědí, co chtějí, co potřebují a jak vnímají svět děti s autismem. (...) Kniha A proto skáču vyšla Naoki Higašidovi v Japonsku v jeho třinácti letech. Dnes je mu čtyřiadvacet let a je autorem víc než dvou desítek beletristických knih.